Přeji příjemné počtení
HAYATO:
Celý zpocený sedím na posteli. Bože! To byl sen! Daisuke-kun jak leží na zemi a je mrtvý.
Děsí mě ta představa, děsí mě, že by mohl umřít, zvlášť mojí vinou. Vysmál jsem se mu, místo toho, abych mu řekl, jaký na to mám názor, neomluvil jsem se.
A čím víc nad tím vším přemýšlím, začínám mít pocit, že ho mám vlastně rád. Ty jeho ztřeštěné nápady, které často měl. Rozesmál mě ve chvíli, kdy jsem byl smutnej. Pomáhal mi a já to přehlížel, protože tu byl tak často.
Je ráno, u dveří stojí policie, pouštím je a říkám jim, co se vlastně dělo. Chápavě pokyvují hlavou. Řekl jsem jim i to, že mi Dai-kun vyznal lásku, ale já jsem nijak nereagoval a jen se mu vysmál, a že to může být příčina toho, že utekl. Policisté si píšou jako zběsilí a já se jich opatrně ptám, jestli bych jim mohl pomoct. Úsměvem mi odpoví, že ano, že to by mohlo pomoct. Tak se jich ještě zeptám, jestli mají nějakou stopu. Smutně zavrtí hlavou a vypoví mi, že prohledali všechna místa, kam chodil. Nikde nebyl.
Vydávám se na vlastní pěst po městě. Volám a volám. Nikde ani hlásky nebo náznaku po tom, že tu může být Daisuke.
Blížím se k opuštěnému parku a pod stromem vidím ležet tělo a rozběhnu se k němu.
DAISUKE:
Slyším ho, slyším Hayatův hlas, ale to musí být hlas smrti. Blíží se kroky a křik. Je mi zima, tak hrozná zima. Prosím, ať to utrpení skončí….
"Daisuke!! Slyšíš mě?! Daisuke-kun! No tak, vydrž! Omlouvám se ti za všechno, je tu prosím se mnou zůstaň! Haló? Můžete přijet do Mizawoto? Našel jsem tu Daisukeho Mizawiaru a je na tom zle, okamžitě přijeďte!! Vydrž, bude to dobrý. Slyšíš? Omlouvám se ti za minule. Miluju tě, Dai-kun!! Tak se mi vrať!" Srdce mi zastaví, řekl, že mě miluje. Ano, jsem rád, že ty slova slyším. V dálce houká sanitka a já se propadám do černočerné tmy, poslední co slyším je Hayatův vyděšený křik a úpěnlivá prosba, ať se mu vrátím.