close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hayato a Daisuke 3

25. listopadu 2014 v 17:23 | Akiko-chan |  Yaoi vlastní
Přeji příjemné počtení

DAISUKE:
Všude je tma, jen z dálky slyším hlasy a pláč. Někdo mě drží za ruku a posévá ji drobnými polibky. Chci otevřít oči, ale mé tělo mě neposlouchá. Jsou tu úpěnlivé prosby, abych se probudil, abych tu byl s nimi. Ale s kým tu mám být? Co se stalo? Nevzpomínám si.
Konečně! Otevírám oči a u mé postele spí kluk. Kdo je to? Co tu dělá? Natáhnu ruku, abych se ho dotkl. Okamžitě se vzbudí, oči jsou nevyspalé a plné strachu. A když vidí, že jsem vzhůru, usměje se.
"Daisuke-kun, jsem rád, že si se konečně probudil, myslel jsem, že jsem tě ztratil. Jak se cítíš?" Hledím na něj, ano své jméno znám, ale jeho ne. "Promiň, ale kdo jsi? Vůbec na nic si nevzpomínám. Mohl by si sem poslat rodiče?" Strach se do očí vrací, je tam beznaděj a velká bolest, ale jen přikývne.
Rodiče tu jsou během chvilky. "Daisuke, jak se cítíš? Tady Hayato tě zachránil, vzpomínáš si na něj ne?" Jen zavrtím hlavou, maminka se lekne a kluk samou hrůzou zbledne. Se svěšenou hlavou odchází.
*O týden později*
DAISUKE:
Jsem ve škole, nechtělo se mi sem. Mám strach, co mě tu čeká, nejspíš opakování látky, kterou musím dohnat.
Je přestávka a já jdu po chodbě a najednou proti mně jde ten kluk, co byl v nemocnici. Se svěšenou hlavou kolem mě projde, ale stejně si všimnu, že se mu v očích lesknou slzy.
HAYATO:
Nechápu to, nepamatuje si na mě. Na nic, ani na to, že jsem mu vyznal lásku. Vzpomene si vůbec někdy? Teď jsem ho potkal na chodbě, takovou bolest jsem nezažil, jen tehdy, když jsem myslel, že jsem ho ztratil, pak se probudí a vůbec mě nezná. Musím to vyhnat z hlavy. Musím asi zapomenout. Bude to těžké, ale musím. Bude to asi tak lepší. Zamiluje se do někoho lepšího, než jsem já.
*O tři měsíce později*
DAISUKE:
"Miluju Vás…." Smích. Mnoho smíchu. Vysmál se mi, já utíkám, pryč, tam kde mě nikdo nenajde.
Potom hlas, který mě volá jménem, hlas plný strachu a obav.
Probouzím se, co to bylo, vzpomínka? Nejspíš, co se stalo? Proč jsem skončil v nemocnici? Kvůli této vzpomínce? Jestli ano, kdo to způsobil? Pořád si nic nepamatuju.
HAYATO:
Tři měsíce pryč, nemůžu zapomenout a Dai-kun si pořád nevzpomněl, stále to bolí.
Do háje! Třísknu rukou do stolu, zašklebím se bolestí a celá třída se na mne otočí, jen pokrčím rameny a ještě víc se sesunu na židli.
Chci ho zpátky, chci se mu omluvit, že jsem se mu tehdy vysmál a znova mu říct, že ho miluju, že jsem moc rád, že je zpátky, políbit ho na jeho ruku. Dát mu letmý polibek, jako onehdy v nemocnici.
DAISUKE:
Škola uběhla, kluk z nemocnice kolem mě pořád chodí celý smutný, vážně jsme se asi předtím znali a je nešťastný z toho, že si na něj nepamatuju. Jak že ho mamka nazvala? Hay…Hayamoto? Ne Hayato? Jo, Hayato.
Jdu brzy spát.
Spánek plný vzpomínek.
"Miluju Vás Hayato-san!" Smích. Mnoho smíchu. Utíkám pryč. Jsem sám, je mi zima. Někdo ke mně běží a volá mé jméno. "Daisuke-kun!" Ten hlas je známý. Drží mě v náručí a stále dokola se mi omlouvá, za co ale? Za to, že se mi vysmál, ano to bude ono. "Miluju tě Daisuke! Tak se mi prosím vrať!"
Rychle se posadím na posteli. Už si vzpomínám! Vzpomínám si! Konečně! Už vím, kdo to je, a usměju se. Ano, opětoval mi lásku. Známe se odmala, já ho už tehdy miloval, ale on si to uvědomil asi až tehdy, když mě tam našel.
Druhý den jdu do školy s úsměvem na rtech. Jakmile spatřím Hayata, zrudnu. On se na mě podívá a nejistě se na mě usměje a já zrudnu ještě víc, on se ještě více usměje.
Nenápadně upustím papírek tak, aby ho viděl padat jen on.
HAYATO:
Vypadá to, že si vzpomněl. Usmívám se na něj nejistě a on najednou pouští papírek. Shýbám se a rozevírám ho: "Hayato-san, nejspíš jsem si vzpomněl. Po škole si dáme sraz v parku za školou."
Usmívám se, jsem moc šťastný.
Po škole vyrážím do parku a on už tam na mě netrpělivě čeká, a jakmile mě uvidí, zrudne. To mě donutí se usmát. Dojdu k němu a čekám, co řekne.
"Hayato-san. Vy jste se mi vysmál tehdy, že?" Jen přikývnu. "Proto jsem utekl, a proto jsem skončil v nemocnici, že?" Opět jen kývnu. Pokračuje: "Tehdy v parku jste mi něco řekl, mohl byste mi to, prosím, zopakovat?" Je celý nesvůj a já taky, ale když už jsem mu to řekl tehdy, tak musím i teď, pro dobro nás obou.
"Miluju tě Daisuke-kun! Ani nevíš, jak jsem ti to chtěl dlouho říct, ale ty sis nevzpomínal. A omluvit se za to, jak jsem se choval. Miluješ mě ještě vůbec?" Kouká na mě, pak se usměje a vletí mi do náruče. Přitisknu se k němu, zvednu mu bradu a políbím ho. Konečně je můj a já jsem jeho.
Už ho nedám, nesmím mu zase ublížit. Miluji ho z celého srdce.
DAISUKE:
Jsem moc šťastný, konečně ho mám. Vášnivě mu vracím polibky. Už nikdy ho nenechám jít. Teď patříme sobě.
*KONEC*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama