Přeji příjemné počtení
Koncert skončil. Bylo to velkolepé! Lidi byli nadšení. Další vystoupení máme v Americe, kde je taky spousta fanoušků. Teď máme dva týdny pauzu a hurá do Ameriky, pak prý někam do Evropy.
Jonghyun je i po koncertě nabručenej a pořád se mě snaží zabít pohledem. Musím říct, že mu to stále nevychází a to mě těší. Onew se tváří uvolněně, stejně tak Key a Minho. Ti tři jsou jako jeden. Jen já s Jonghyunem přebýváme, vlastně přebývám já, připadám si odstrčeně, jakožto nejmladší člen skupiny. Jonghyun, o tom víme, že je gay, a že se schází s nějakým klukem. Povzdechnu si, je to těžký, asi začnu uvažovat o skončení v kapele. Nač tu být navíc? Většinou si vystačí sami, mohl bych dělat jen choreografa a zpívat by mohli jen oni, kdyby byla choreografie, tak s nimi nebudu trávit moc času a nebudu si připadat odstrčeně. "Taemine! Co budeš dělat ty dva týdny, než poletíme do Ameriky? My budeme tady v Tokiu. Budeš tu s námi?" Vzhlédnu, takový návrh jsem nečekal. Ale zalžu jim, budu tu, ale budu bydlet jinde, nechci jim překážet, začínám si myslet, že ti tři jsou taky gayové a bydlí a užívají si společně. Zavrtím hlavou: "Ne, pojedu domů. Rád bych zase viděl mámu." Jonghyun vzhlédne, ve tváři nečitelný výraz, ale oči prozrazují, jako by nebyl rád, jako by byl smutný, že odjedu.
"Jak myslíš Lee, ale Onew bude smutnej, nebude se moct komu smát," řekne Key. Zamračím se, tohle jsem slyšet nepotřeboval, v tichosti si dobalím věci a mizím dřív, než si toho všimnou, mám už zamluvenej hotel jinde, domluvil jsem si naprostou diskrétnost.
Za dvě hodiny na mě čeká v mobilu smska od Jonghyuna: "Zmizel si, aniž by ses s námi rozloučil. Co se děje?" Odkdy je tak starostlivý? Klikám, na ODPOVĚDĚT, a píšu: "Jen tak, neměl jsem už na to nervy a těšil jsem se domů… A děkuju, že si děláš o mne starosti. Taemin."
Během dvou minut mi dorazí další smska: "Aha, tak to jo, doufám, že si doletěl v pořádku. Ano, vždy si o tebe dělám starosti Lee, jsi nejmladší člen skupiny, ty nás držíš pohromadě. Jonghyun."
Lehnu si na postel a rozbrečím se, tahle odpověď mě dostala. Za 10 minut mi zvoní hotelový pokoj a z telefonu se ozve: "Pane, na recepci je Kim Jonghyun, mohu ho poslat nahoru?" Chvíli nedýchám, ale pak odpovím: "Pošlete ho." "Jistě, pane"
Za tři minuty se ozve zaklepání na dveře a ve dveřích stojí on. Stále mám slzy v očích, a tak se rychle otočím, ale je nejspíš pozdě. Zavírá dveře a jde ke mně. Obejme mě. "Taemine, proč brečíš? Co se stalo? Otoč se ke mně a nestyď se za ty slzy. Proč si vůbec lhal, že poletíš domů?"
On ví všechno, to není možný! Pomalu se otáčím, ale dávám si ruku přes oči. Chytne ji, má tak jemné ruce. A ten jeho dech. Bože, co to plácám?! To jsem snad taky gay?! Bere tedy mou ruku a sundává mi ji. Koukám na něj uslzenýma očima a on vezme můj tvář do dlaní a jemně mi bříšky palců setře slzy. Je ke mně tak něžný. Nakloní se ke mně a pošeptá mi do ucha: "Jestli si myslíš, že nám přebýváš, tak to se sakra mýlíš! Myslíš, že bych to tam s těma třema úchylama přežil?! Jsou to taky gayové, pravda, ale tak úchylný gaye jsem nezažil. No tak Lee! Víš, jak jsem se, kurva, lekl, když si řekl, že chceš jet domů? Myslel jsem, že naši skupinu opustíš." Polknu, vzlyky ještě cukají mým tělem. Kouknu na něj: "Uvažoval jsem o tom, že odejdu. Pořád si připadám takový odstrčený, ty se pořád tváříš, že mě chceš zabít a ti tři se u sebe drží jak klíšťata, tak co si mám myslet já?! Všiml jsem si, že ses lekl, že chci odjet, ale myslím, že beze mě by to bylo ve skupině…" Nedořeknu, přitiskne své rty k mým a nenechá mě to doříct, jeho polibek je plný zloby a strachu. Brzy se rve svým jazykem do mých úst, aby mi dokázal, co jsem mu způsobil. Poddávám se tomu a strhávám ho na sebe.
Jonghyun není tak špatnej, jak jsem si myslel.