Přeji příjemné počtení
"Doktore, jak na tom je?" "Utrpěl jen šok, večer ho můžeme poslat domů." "Díky, jsem rád, že půjde brzo domů." " Vy dva se znáte?" "Je to spolužák ze školy, šel jsem stejnou cestou, takže měl štěstí." "Dobře, budu rád, když by si ho večer odvedl domů, aby si nám ho sem zase nemusel nést."
Otvírám oči, kde to jsem?! Rychle si sedám, což je velká chyba, protože se mi zatočí hlava. Chytám se za ni a zanadávám si. "Kaito-kun? Jsi v pořádku?" Zamrkám, to je Ren? Co tu dělá? Kde jsme?! Co se děje? "Renjiro-san? Kde to jsem? Co se stalo?" Smutně na mě kouká a pak povídá: "Málem tě přejel náklaďák, vzpomínáš? Omdlel si. Tak jsem tě odnesl do nemocnice na rohu, večer tě doprovodím domů, aby si tu zase neskončil." Koukám na něj s otevřenou pusou a očima hltám každý detail jeho tváře. Krásné rty, velké modré oči, polodlouhé černé vlasy a náušnice v pravém uchu. Nasucho polknu. Ren-san se na mne usměje, pocuchá mi vlasy a radostně říká: "Za chvíli přijde ještě doktor, aby tě zkontroloval, a pak budeš moct jít domů." Opětuju mu úsměv a natáhnu se na nemocniční posteli.
Během dvaceti minut dorazil doktor Harasaki a sdělil mi, že můžu jít domů, a že se mám příště rozhlížet, ať tu neskončím s něčím vážnějším, než s šokem.
Ren mi starostlivě bere věci, i když mu odporuju. Rázně mi sdělí, že doktor mu přikázal, aby dohlídl na to, že se nemám po zbytek večera přetěžovat. Našpulím pusu, jako malej kluk a trucovitě si založím ruce na prsa a vykračuju si. Ren-san to nevydrží a vypukne ve zdravý a uvolňující smích, tím pádem to nevydržím ani já a oba se smějeme. Cesta nám rychle ubíhá a brzy jsme u našeho domu.
Renjiro se zastaví a říká: "Tohle je tvůj dům?!" V jeho hlase je cítit úžas. "No…je. Ale že by se mi tu líbilo, to se říct nedá, je tu nuda a rodiče na mne nemají čas." "Aha, to pak chápu." "Ehm, mohu si vzít už své věci Ren-san?" "Ne! Odnesu ti je až do pokoje." Povzdechnu si a zazvoním. Ozve se Hidekův hlas: "Kdo je?" "To jsem já Hideko, Kaito." Branka zabzučí a mi s Renjirem vstoupíme.
Na zápraží už čeká máma. "Kde jsi byl?! Báli jsme se o tebe!" "Mami, tohle je Renjiro Matsubara, spolužák ze školy a dneska mě zachránil, když jsem nedával při přecházení silnice pozor a málem mě přejel náklaďák, vzal mě do nemocnice, a pak doprovodil domů." Mamka zamrká. "Děkuji, Ren-kun za záchranu Kaito, je to hodný chlapec, ale někdy nepozorný. Ukaž, ty věci si už vezmu. Ještě jednou děkuji a dobrou noc." Tím naznačila, že ona už skončila. Já se otočím a ukloním se Ren-sanovi. "Arigato! Omlouvám se, jestli jsem ti způsobil potíže Ren-san!" On se uchechtne a rozcuchá mi vlasy. "Není za co Kaito-kun. Udělal jsem to rád. Těším se, až se zítra uvidíme ve škole. Oyasuminasai!"
"Oyasumi! Tak zítra Ren-san!"
A s úsměvem na rtech jdu spát.