× Takže Miky-chan :3 a Rin-chan se konečně vám napsat první díl "MUHAHAHAHA" *taký jí hrabe* ×
Asagi- zvírazněný text
Rin- text s kuzívou
Učitelská poradna pro Rin kapitola 1
Jako každé ráno mě vzbudí babička...vstanu, umyji se, rozčešu dlouhé, hnědé vlasy a převleču se do šatů než půjdu mám hodinu čas tak vezmu housle a jdu na zahradu, kde vždy hraji svoji smutnou píseň dokud mne neokřikne babička že mám vyrazit...jako vždy se mi lidé vyhnou kvůli mému pochmurnému vzhledu...vejdu do třídy a elegantně zasednu do lavice.
Ráno vstanu a udělám ranní hygienu a pak se nasnídám a vyrazím do školy. Zalezu do kabinetu a připravím na hodinu. Pak se rozejdu do třídy a usměju se "No tak fajn dneska si napíšeme test" Usměju se a rozdám papíry.
Test....doopravdy úchvatné, pro mé spolužáky, kteří se neučí a nedávají pozor...hmm...uvidíme jak na tom dnes jsem já.
Sednu si do lavice "Je dlouhý tak na něj máte celou hodinu" Usměju se a pozoruju třídu.
Ach ano....náš pře milý učitel zeměpisu a dějepisu...nikdy mne nepřestane urážet ten usměv na jeho tváři...už je to tak dlouho co jsem se naposledy usmála...jaký je ten pocit štěstí, na který jsem zapomněla, zapomněla jsem jak se mám cítit když jsem šťastná, ale já nejsem šťastná už převelice dlouho.
Kouknu na třídu a pak si povzdychnu a kouknu na Rin. Bylo mi jí líto i když nevím proč... Prostě nějak to šlo samo.... Zajímalo by mě, jak vypadá když je šťastná když se směje ...
Píšu jednu odpověď za druhou, zeměpis mi vždy šel, stejně tak dějepis, jeto něco zajímavého ale ne tak jako ty pocity které jsem kdysi ztratila, vím, že jej už nezažiji, vychovala mne babička, byla jsem vychována ve stylu pravé anglické dámy, proto se mi příčí i v mých myšlenkách říci jakékoliv slovo ve výrazu hovorovém který používají mí spolužáci, které tak nenávidím.
Opřu se o stůl a jen koukám, jestli někdo neopisuje. Myšlenky mi ujíždí pořád k ní i když to nechápu. Prostě to tak je... Věděl jsem, co se jí stalo jak je odtažitá ale pořád jsem se doufal že se jednou bude smát... Nechápu to.
Otočila jsem již na druhou stránku papíru našeho testu a začala zase psát, na rozdíl od mích spolužáku se učím a dávám pozor, proto jej můžu zanechat daleko za sebou. Já píšu už druhou stránku, ale oni se zatím zatěžují otázkami z první stránky, které pro mne byli lehké jako mrknutí okem.
Sleduju, jak spolužáky nechává daleko za sebou. Tohle, se mi na ní opravdu líbilo, učila se a byla chytrá. Nikdy neměla problém kdykoliv byla vyvolána. Obejdu třídu a usměju se na ní.
Kouknu na mého učitele s nevelmi pěkným pohledem. Dopíši poslední otázku a podám mu, můj již hotový test.
Usměju se "Jako vždy dobrá práce. Už to ani nemusím kontrolovat" Usměju se na ní a vezmu si ho.
Ladně se k mému učiteli otočím zády a kráčím ke dveřím, ale něž odejdu řeknu chladně "Spasibo" v ruštině toto znamená děkuji a vyšla jsem ze třídy jako vždy abych počkala až všichni ostatní dopíší.
Usměju se a odnesu to na stůl, hned napíšu velkou jeničku a pokračuju v obcházení třídy. Byla dobrá, tak jsem to nemusel ani, opravovat. Vždy jedna tak, proč by se to mělo měnit?
Stojím na konci chodby a přemýšlím, co budu dělat v hodině tělesné výchovy. Dnes jsem si s sebou vzala housle tak uvidíme, co se dá dělat nebo si pro změnu venku na střeše školy zazpívám svou nově vymyšlenou píseň.
Nakonec zazvonilo a já věděl, že budou pětky. Snad jediný kdo projde, bude ona. Všichni propadají, protože jsou nepřipravený a neučí se. Strašné.
Jakmile jsem zaslechla zvonek, rozešla jsem se do třídy.
Šel jsem do kabinetu a připravil si na další hodinu. Den byl celkem nudný. Kompletně, jako vždy.
Uběhlo pár hodin a nastala hodina tělesné výchovy. Popadla jsem housle a šla jsem na střechu školní budovy. Chvíli jsem hrála na celé okolí svou baladu, všichni mí spolužáci se jako vždy dívali, jak hraji. Nakonec jsem housle odložila a začala zp ívat "Srdce které už nechce žít, samotou schová se v ledu...." zpívala jsem dlouho tuto píseň, mí spolužáci ke mne koukali s údivem, nikdy mne neslyšeli zpívati takto smutnou a pochmurnou píseň.
Z okna jí poslouchám a povzdychnu si. Tak smutná píseň plná bolesti a smutku. Povzdychnu si ještě víc a vrátím se do třídy, okno zavřu a obrátím se k třídě, začnu jim vysvětlovat látku. Celou dobu jsem přemýšlel o její písni. Byla krásná ale smutná.
Nakonec jsem celou hodinu prozpívala a zpívat ještě budu ale až se naobědvám...jelikož máme volnou hodinu, některé z mích spolužákyň se přijdou podívati, co dělám.
Poslouchal jsem jí i při výkladu bylo to strašně krásné, ale jak říkám smutné. Nevím proč mi tak záleželo na tom vidět jí šťastnou...
Zpívala jsem tolik krásných písní, ale všechny byli více než srdcervoucí. Bylo v nich schováno tolik žalu, nikdo šťastný by jej nedokázal zazpívat, nedokázal by tam dát ten žal a smutek, při kterých jej pěji.
Bylo v tom slyšet to utrpení. Nakonec jsem šel za ní a sedl si vedle ní. "Dnes je krásně nemyslíš?" Usměju se na ní.